V košíku máte

0 položek za 0 Kč

PROVOZOVATEL

Moravská Bastei MOBA,s. r. o.
Koliště 13a
602 00 Brno

Tel.: 541 126 059
Fax: 541 126 068

IČO: 41605080
DIČ: CZ41605080

HOT-LINE






Zhlédnuté položky
Novinky e-mailem

Zadejte svůj e-mail a budete informováni o novinkách a výhodných akcích.

Zadáním registrovaného e-mailu novinky odhlásíte.

DOPORUČTE NÁS

Domníváte se, že by naše stránky mohly zajímat někoho z Vašich přátel či známých?
» Doporučte nás!

Aktuality

    Stříbrný smysl

    Autor:Isau, Ralf
    Krátký popis:Záhadný národ v guayanské džungli. Mladá antropoložka, vedená touhou po poznání pravdy. A mocní muži, odhodlaní tuto pravdu za každou cenu zatajit. Nebezpečná hra, vedená nesmiřitelně a všemi prostředky: protože moc nezná žádnou morálku.            
    Katalog. číslo:7010-antikv
    Hmotnost položky:0.74 kg
    Z německého jazyka přeložil:Zdeněk Novák
    Rok vydání:2006
    Počet stran:536
    ISBN:80-243-2004-5
    EAN:9788024320045
    Vazba:Vázáno
    Formát:115 x 185
    Běžná cena v obchodech: 399 (vč. DPH)
    Původní cena: 399 (vč. DPH)
    Naše speciální cena: 120 Kč (vč. DPH)
    DPH:10%
    SLEVA:70%
    Ušetříte: 280 Kč
    Skladem:není skladem
    Informace o dostupnosti zboží můžete získat zde.

    Záhadný národ v  guayanské džungli. Mladá antropoložka, vedená touhou po poznání pravdy. A mocní muži, odhodlaní tuto pravdu za každou cenu zatajit. Nebezpečná hra, vedená nesmiřitelně a všemi prostředky: protože moc nezná žádnou morálku.

    Když byla Jeremy Bellmannová, renomovaná antropoložka, pověřena vedením expedice do guayanské džungle, byla by tento úkol nejraději odmítla. Protože to, co prožila jako dítě v deštném pralese Jižní Ameriky, ji trápí ve zlých snech ještě o 27 let později. Expedice jde po stopách Stříbrného lidu, tajemného původního obyvatelstva, které prý má schopnost ?stříbrného vnímání?: Je to dar, který umožňuje nejen číst myšlenky a pocity jiných lidí, ale dokonce je i zcela cílevědomě ovládat. Když členové expedice zachránili před jaguárem jednoho bílého zálesáka a ten je zavedl hlouběji do džungle, udály se zvláštní věci: všichni členové týmu jsou pronásledováni stejným snem, a Jeremy už brzy neví, čemu má věřit. A především komu má věřit. Protože ponenáhlu začíná chápat, že ne všichni její kolegové sledují čisté cíle. Jakmile našli Stříbrný lid, byla Jeremy zbavena vedení expedice. Ale mladá žena se nedá jen tak vyšachovat. Domnívá se, že dochází k nějakému spiknutí a chystá se ho odvážně odhalit. Ale to ještě netuší, jak mocné jsou instituce, které si tím znepřátelila.

     

    Ukázka z knihy

     

    Tropický déšť konečně ustal. Ale jen na chvíli. Ještě než poslední kapky stačily dopadnout na zem, strhl je hučící vítr, hledal šťastnější místo, než byly tyhle chatrče a pole dole pod ním: tam se šířil mezi zoufalstvím a nadějemi páchnoucí přízrak beznaděje a strachu před smrtí. Mnoho lidí si stejně jako ten vítr přálo z Jonestownu uprchnout.
                Jerry - v modrých gumových holínkách a žluté pláštěnce - neradostně přešlapovala v marastu. Matka ji poslala před dveře, aby mohla projednat cosi s otcem. Prý jde o překvapení... Na co jen mohou ti dva přijít? Musí to být něco napínavého. Jerry slyšela jejich vzrušené hlasy přes stěny dřevěného domu, který zdaleka nebyl zvukotěsný. Jmenoval se vznešeně Bellman Cottage.
    Otec se právě rozčiloval: „Mělas to nejdřív probrat se mnou, než jsi kongresmanovi naservírovala takovou zprávu.“
                Jerry nastražila uši. Maminčina odpověď byla tišší, méně vyčítavá, zato překvapená. „Ale přece jsme se dohodli, že odsud odejdeme raději dříve, než bude pozdě. Jonestown není ráj na zemi, je to pěkně dekorované peklo – nebyla to tvoje slova, Larsi? Kdyby šlo jen o nás a naše zmařené sny... Ale musíme myslet na Jerry!“
                „Jako kdybych to pořád nedělal! Její budoucnost mi leží...“
                „Ty mluvíš o budoucnosti?“ odsekla Rachel Bellmanová zlostně. Jerry neunikl zoufalý podtón v matčině hlase. „Musím ti připomínat Bílé noci? Ta ´cvičení´ s údajně otrávenými nápoji? Larsi, reverend je nemocný! Sám jsi viděl, jak se celý třese, když nedostane včas své drogy. A co se týče jeho rozumu... Mluví stále o revoluční sebevraždě. Moje dítě nesmí vyrůstat v blízkosti muže, jehož koníčkem je smrt.“
                Jerry se přilepila blíž k domku. Ve svých pěti letech pochopila sice jen málo z toho, o čem se uvnitř hovořilo, ale o to intenzivněji vycítila prudké emoce svých rodičů.
    Otcův hlas zněl naléhavě, konejšivě, ale také starostlivě: „Máš pravdu, Rachel. Odejdeme odsud, to jsem ti slíbil. Ale nezapomeň prosím na naše postavení v církvi. Je ti jasné, co by to znamenalo, kdybychom odsud odešli současně s Leem Ryanem? Ten muž je členem sněmovny reprezentantů. Je středem pozornosti médií. Sama jsi včera večer viděla, kolik lidí od zpravodajství se za ním táhne. Dva byli i od San Francisko Examiner – nemusím ti připomínat, kolik špíny naházel jejich list v posledních pěti šesti letech na církev. A potom ta parta z NBC! Hned čtyři muži! Tahle smečka jen čeká na senzaci. Narazil jsem včera před Pavilonem na jejich kameramana, když uvnitř hrála naše rocková kapela. Jmenuje se Robert Brown, vlastně docela sympatický. Ale neváhal by určitě ani okamžik nafilmovat každý náš krok odsud až do San Franciska. Tihle lidé vůbec nevědí, co je soukromí. Jdou i přes mrtvoly.“
                „Vždyť  nemusí hned dojít k nejhoršímu, Larsi.“
                „Jsi si tak jistá? Co myslíš, že by se stalo, kdybychom dnes nastoupili do Ryanova letadla? Můžu ti to říct: tenhle Don Harris předstoupí před kameru a oznámí světu, že reverendovi Jimu Jonesovi utíkají jeho nejoddanější přívrženci.“
                „To by bylo zlé. Reverend se stále ještě zcela nedostal z šoku, který utrpěl letos na jaře, když nás opustila Debbie Blakeleyová...“
                Náhlé matčino zmlknutí bylo nabito hlubokými emocemi, které Jerry děsily. Udělala snad něco ona? Za chvíli zase uslyšela mluvit svého otce. Potichu a nezřetelně.
                „Váíš, co myslím, Rachel. Ty sáhodlouhé nenávistné tirády nejsou to nejhorší. Když chce reverend každého a všechno oštemplovat jako ´fašistické´ – Spojené státy, kongresmana Ryana a já nevím, koho ještě -  může to udělat. To vyprchá. Taky nás označí za zrádce, jakmile odsud zmizíme. I s tím můžeme žít, má drahá. Ale to není příčina mých bezesných nocí. Jim Jones zasévá ustavičně nenávist do srdcí našich bratří a sester.“
                „Ještě teď mne mrazí, když pomyslím na jeho výhrůžky. Každého chyceného zběha nám předhodí jako kus flákoty k obědu.“
                „Nejen to. Předpovídá nám mordování ze strany CIA. Během Bílé noci před dvěma dny dokonce absurdně tvrdil, že Leo Ryan – jeden z nejhlasitějších kritiků Ústřední zpravodajské služby – osobně vede toto spiknutí. ´Najatí přívrženci´ v jeho doprovodu prý přijeli do Jonestownu, aby pili naši krev. Rozumíš, Rachel, proč v takové atmosféře strachu chci zabránit otevřenému výbuchu? Kdyby Jim Jones skutečně ztratil tvář před světovou veřejností, mohl by opravdu nastražit jed do vody a naši přátelé by ho také mohli vypít.“
                „Ale jak by to mohl udělat? K tomu by přece potřeboval prudce jedovaté látky. To by mi bylo na klinice nápadné. Někdy se mi sice zdá, že doktor Schacht občas experimentuje s látkami, jejichž léčivý účinek nemohu zjistit... třeba je to jen placebo. Jednou mne dokonce sjel, protože jsem se odvážila kritizovat ho za příliš velkorysé přidělování valia a libria. Ale zdaleka toho není tolik, aby se mohl otrávit celý Jonestown.“
                „Nedávno jsem mluvil s Haroldem Cordellem. Někdo z vepřína mu vypravoval o nějaké větší dodávce, která byla ukryta před několika týdny ve skladišti. V těch nádobách prý má být cyankali.“
                „Kyanid draselný? Jsi si jistý, že ten muž viděl dobře?“
                „Na etiketách prý byla písmena KCN.“
                „Tak potom je to cyankali. To nechápu! To je přece...“
                „Prudce jedovaté. To vím.“ Otec mluvil najednou velmi tiše. „Sedíme na sudu prachu, Rachel, a já nechci být ten, který naše lidi zavede do záhuby. Musíme za každých okolností zabránit tomu, aby se reverend veřejně zkompromitoval. Nebo můžeš ty žít s myšlenkou, že máš vinu na smrti dvanácti set lidí?“
                Jerry se doslova přisála na vnější stěnu domku, ale bylo ticho. Teprve po chvíli pronikl ven srdceryvný vzlyk. „Ne,“ slyšela svou matku, „ne, samozřejmě ne. Ale nějak musíme tomuhle šílenství přece udělat konec, Larsi! Snad by mohl kongresman aspoň naši Jerry dostat do bezpečí.“
                „Jerry samotnou...? Nesmíme se unáhlit, má drahá. A neměj strach. Mne už něco napadne.“
                Potom nastala ještě delší pauza, která už byla příliš na dětskou trpělivost. 
                 Světlovlasá holčička rozmrzele šlápla do velké kaluže. Bahnitá voda vystříkla až ke gumovým botám malého bledého chlapce. Také on měl žlutou pláštěnku. Pod kapucí vypadal jeho obličej vážněji než obvykle, když si spolu hráli. Dobře ho znala. John Victor Stoen nevynechal jedinou příležitost ukázat dospělým šest prstů, čímž oznamoval svůj věk. Jerry vystačila zatím jen s jednou rukou, ale už brzy se to změní.
                „Postříkala jsi mě blátem,“ stěžoval si John. „Počkej, táta si to s tebou vyřídí!“
                Jerry brala tuhle výhrůžku zcela vážně. Nárok na otcovství Johna Victora si totiž osoboval sám reverend Jim Jones. Tím se dostal do sporu s Timothym Stoenem, někdejším právním zástupcem Svatyně lidu neboli Lidové církve, který už víc než rok hledal pomoc ve všech právnických institucích, aby získal zpět hocha, kterého mu Jones sebral. Proces za šestapadesát milionů dolarů proti Jonesovi ještě probíhal. Nejen San Fracisco Examiner, také jiné noviny z tohoto zápasu profitovaly. Z Timothyho iniciativy vznikla skupina „Znepokojených přívrženců“, shromáždění dřívějších členů Svatyně lidu, jejich příbuzných a přátel, kteří tušili v církvi Jamese Warrena „Jima“ Jonese nebezpečí a nejraději by tuto sektu vymazali z mapy všech náboženství. Manželé Stoenovi patřili také k zástupcům „Znepokojených přívrženců“, kteří doprovázeli kongresmana Ryana do Georgetownu, hlavního města Guyany. Ale přístupu k „agrárnímu projektu“ Jonestownu a tím šanci ke shledání s Johnem Victorem reverend zabránil. Grace Stoenová, matka hocha, který byl předmětem sporu, stála pevně na straně svého manžela Timothyho. Nebylo jí to ale nic platné. Charismatický reverend byl v obci dobře znám svými uvolněnými názory k věcem lásky. V průběhu doby se s tím svěřoval nejen své manželce Marcelině, ale ještě celé řadě jiných osob – dokonce i lékaři Lawrenci Schachtovi. O vztahu reverenda k sexu si můžete myslet co chcete, ale ve vztahu k malému Johnu Victorovi se v žádném případě nehodlal zříci své otcovské odpovědnosti. Pro Jerry to byly tak zmatené, spletité a hrozivé souvislosti, že jim raději nevěnovala vůbec žádnou pozornost.
                Jerry vtáhla hlavu mezi ramena, přidržela si ruku před ústy a uchechtla se. Chlapec se skrčil, odrazil se vší silou od země a přistál oběma nohama vedle děvčátka. Blátivá sprška jim vystříkla až k hlavám. V mžiku se oba změnili v blátivé trpaslíky.
                „Jdeš se mnou?“ zeptal se John.
                „Kam?“ odpověděla Jerry.
                „Nevím.“
                „Dneska chtějí všichni pryč.“
                „Do Ruska?“ Johny se nezeptal jen tak. Reverend mluvil v posledních týdnech často o tom, že se přestěhuje s celou obcí do Sovětského svazu.
                Jerry pokrčila rameny.
                „Já nesmím k Pavilonu,“ stěžoval si chlapec.
                „A proč ne?“
                „Ti lidé ze včerejška zase večer přijdou. A nemají mě vidět.“
                „Můžeme se přece schovat.“
                „Dobrý nápad!“
                Obě děti capkaly mezi dřevěnými domky, noclehárnami a dílnami ve směru k Pavilonu. Z palem a banánovníků kapala voda z posledního deště. Areál Jonestownu se rozprostíral na více než patnácti čtverečních kilometrech, ale vlastní osada jen asi na čtvrtině plochy. Cesty k velkému Pavilonu byly pokryty tlustými kmeny, aby se za silných dešťů nemuselo chodit v blátě. Co jiné odstrašovalo, to bylo pro obě děti neodolatelné pokušení. Proplížili se kolem školy, kde hoch krátce předtím od pana učitele Rhodese dostal sušenou mořskou hvězdici.
                Vniknutí do oblasti, která byla Johnovi zapovězena, bylo vzrušující, pro něho ale jiným způsobem než pro Jerry. Popsal své pocity jedním slovem, které ona ještě neznala, i když si myslela, že rozumí tomu, co mínil pod „zdekovat se“. V zakázané oblasti dbaly na to, aby je neobjevila „matka“, jak byla v obci nazývána Marcy, reverendova manželka. Porost v obvodu Pavilonu poskytoval oběma špionům při přibližování užitečné služby. Necelých pět set metrů před cílem objevila Jerry vedle promáčené pískové cesty žlutý kamion, na kterém bylo víc lidí, než uměla na prstech obou rukou spočítat. Děti si vyhledaly úkryt za banánovníkem a napjatě pozorovaly, co se bude dít.
                Skupina dospělých slezla z kamionu. Několik mužů neslo fotoaparáty, jeden vláčel velkou filmovou kameru, jinému visela z ramene kožená taška s magnetofonem. Byli to titíž cizinci, pro které se uchystalo předešlého večera v Pavilonu slavnostní přivítání. Příchozí doprovázel muž v bílé košili a šedých kalhotách. Toho nechal Otec Jones, na rozdíl od ostatních hostů, přenocovat v osadě. Jerry si řekla, že ti dva museli být přátelé nebo dobří známí. A aniž by to věděla, velmi se přiblížila pravdě, protože Charles Garry byl reverendův právní poradce.
                „Co to má znamenat?“ stěžoval si jeden z příchozích, ještě když slézal z auta. Měl modrou košili s krátkým rukávem a štětinaté, do zrzava přecházející blond vlasy, mnoho pih a zlostí brunátný obličej.
                Charles Garry se nenechal vyprovokovat. V nažehlené košili a červené kravatě vyzařoval sebevědomou trpělivost. Upravil si brýle s černými obroučkami, zeširoka se usmál a odpověděl srdečně: „Řeknete-li mi, o co jde, pane Harrisi, třeba vám budu schopen pomoci.“
                „Bylo nám řečeno, že nás vyzvednou za svítání. Teď je skoro jedenáct! Do zpátečního letu do Georgetownu nám zbývají – když započítáme jízdu blátivou cestou do Port Kaituma – necelé tři a půl hodiny. Skoro si myslím, že tohle zpoždění je reverendův manévr, sloužící jen jednomu cíli: chce náš pobyt zde zkrátit na nejmenší míru. Nechoďte si ale potom stěžovat, pane Garry, když NBC odpočítá vaší církvi v disciplině „Otevřenost vůči médiím“ pěknou řádku bodů.“
                Právní zástupce se stále ještě usmíval. „Za prvé - není to moje církev, je vedena panem Jamesem W. Jonesem. A za druhé - když ve zprávě vašeho vysílání budou těžkosti, zaviněné naším dopravním prostředkem a špatným stavem silnic, způsobeným nepříznivým počasím, popsány stylem, který naznačujete, pak to není přece mínění NBC, ale spíše  jednoho – právem – rozzlobeného korespondenta jménem Don Harris. Je ještě něco, co vás může rozladit, pane Harrisi?“
                „Jak by to bylo s otevřeností?“
                „Pojďme k Pavilonu. Tam už na vás čekají reverend a můj kolega Compte. Vyslechneme si seznam  vašich přání a přání vašich vážených kolegů a řekneme vám, co pro vás můžeme udělat. Souhlasíte?“
                Don Harris spolkl svůj hněv a protáhl obličej do smířlivého výrazu. „Nechápejte mne špatně, pane Garry. My chceme jen  podávat objektivní zprávy.“
                „To chceme všichni, pane Harrisi. Prosím, pojďme dál.“
                Jerry a John se dívali za houfem, který mizel ve směru k Pavilonu.
                „Můj otec je tam taky,“ řekl John a myslel tím reverenda.
                Jerry se podívala na svého přítele tázavě. „Chceš se zdekovat?“
                „Jestli mne dopadne, bude zle.“
                „Tak uděláme něco jiného.“
                John se vděčně usmál, popadl děvčátko za ruku a vytáhl je ze stínu banánovníku.
     
                Nějakou dobu se potulovali osadou v džungli. Jerry se sama sebe ptala, jestli vůbec někdy viděla tolik smějících se a zpívajících lidí. Nadšení z návštěvy ze Spojených států muselo být ohromné. Ale přesto ji něco na této radostné závrati rozčilovalo. Všechno se jí zdálo nějak vyumělkované, křehké, nestálé... Byla dosud tak dětsky nezaujatá, že neviděla za každou nejasností hned podvod.
                Otevřenými dveřmi jednoho domu mohla vidět několik svých kamarádů sedět před televizorem. Běželo právě vysílání pro děti. Někdo jí zamával. Jerry pozdrav opětovala a nechala se od Johna postrčit dál. Brzy objevili malé skupinky návštěvníků. Příbuzní a rodinní příslušníci si padli do náruče. Lidé od televize filmovali, ti od novin fotografovali a všichni měli kupu otázek.
                Děti objevily i kongresmana. Třiapadesátiletý Leo Ryan byl pro ně už velmi starý. Na své přátele i protivníky působil naopak velmi dynamicky. Měl bohaté blond vlasy, rozdělené vlevo pěšinkou, a jen na spáncích prošedivělé. Kulatá brada prozrazovala autoritativní povahu a rovný nos vypadal jako vytesaný z mramoru. Když prosazoval podle svého názoru správný zákon, mohl jeho jinak nakažlivý úsměv působit velmi naléhavě. Právě se pokoušel domoci přístupu do Jane Pittman House. Charles Garry a Alan Compte, oba reverendovi advokáti, se mu v tom snažili zabránit. Požadovali zachování práva na ochranu soukromí pro staré obyvatele domu. Někdo z Ryanovy skupiny zvolal: „Nechcete nás pustit dovnitř? Vždyť tam leží jako sardinky v plechovce.“
                Mezitím mnoho starých lidí opustilo budovu. Až když byla téměř liduprázdná, dostal Ryan povolení. Lidé od tisku se protlačili dveřmi a v domě pořídili otřesné záběry nemocných starých lidí na tříposchoďových palandách.
                Jerry se ještě dobře pamatovala, jak určitý čas bydlela i s rodiči v jedné chýši s cizími lidmi.
                „Já budu kosmonautem, až vyrostu,“ řekl John, když šli okrajovou částí osady.
                „A já badatelkou,“ odpověděla Jerry. Její matka jí vyprávěla, jaká je to nepopsatelná radost, stále hledat něco nového.
                „A co to je?“
                „To je někdo, kdo nikdy nepřestává s hledáním.“
                „To je ale nudné.“
                Badatelský pohled Jerry padl na osamocenou budovu na kraji lesa. Přitom zpozorovala pohyb, který vzbudil její zvědavost. Rychle vztáhla ruku a namířila ukazováčkem. „Podívej se tamhle!“
                John sledoval pomyslnou osu její paže, až to uviděl. Nějaký muž se vzdaloval od pily. Několik hlav vykukovalo za budovou.
                „Hrají si na schovávanou?“ zeptala se Jerry.
                „Jestli ano, tak nechtějí, aby si strýček Sturges hrál s nimi,“ odpověděl John.
                Teď poznala i Jerry muže, který dlouhými kroky kráčel k osadě. Měl stejné křestní jméno jako ona. Ale proč měl Jerry Sturges tak naspěch?
                „Já se k němu připlížím.“ Běžela k dřevěnému plotu, za kterým se mohla skrýt.
                Tak začala dětská špionážní akce. Dvoučlenná výzvědná skupina se rychle a poměrně tiše blížila  k cílovým objektům. Předem se ještě oba namaskovali blátem, takže byli takřka neviditelní a nikdo je neodhalil. Budova stála na dřevěných pilířích, což se ukázalo jako velmi příhodné. Mezi dvěma stohy dřeva zaujali Jerry a John své výzvědné postavení. Poprvé mohli vidět všechny účastníky „hry na schovávanou“ najednou a byli překvapeni.

        

    Zpět na předchozí stránku.

    Partneři

    © 2018 Moravská Bastei MOBA,s. r. o. Všechna práva vyhrazena.
    Internetový obchod EasyShop® 3.9 © IT STUDIO s.r.o.